Jsou lidé, kteří celý život jednoduše vyrůstají v malém bytě a platí tam někdy zase opravdu vysoký nájem. Kdyby tohle bylo na mě, tak mě by se tohle osobně vůbec nelíbilo. Vůbec bych nevěděla, co mám dělat, kdybych bydlela v malém bytě a platila bych za to veliké peníze. Pro někoho je to úplně ale normální. Pro mě by to rozhodně normální nebylo, proto jsem si řekla, že by bylo nejlepší, kdybych si našla třeba lepší zaměstnání, kde bych měla více peněz. To znamená, že kdybych měla více peněz, že bych také si potom asi možná mohla dovolit také hypotéku. Anebo mít větší byt a platit potom také vyšší nájem.
Já s tímhle bych samozřejmě počítala, ale s partnerem bychom chtěli do budoucna si vzít hypotéku, aby potom byt byl jenom náš. Protože když potom budeme mít rodinu, budeme mít děti, tak bychom chtěli, aby naše děti po nás také něco zdědily. A kdybychom bydleli celý život někde v nájmu, tak naše děti je vy po nás nezdědily absolutně nic. Možná tak jenom nájem, ale to absolutně nic není. Proto je nejlepší, když třeba lidé rodiče myslí také na své děti. Kdybychom si nemohli dovolit hypotéku, tak bychom neměli svůj byt anebo svůj dům, kdyby tohle nebylo, tak bych svým dětem založila asi nějaké spoření.
Ale s partnerem jsme se dohodli, že si vezmeme hypotéku a že spolu také budeme bydlet. Nakonec to dopadlo ale úplně jinak. My jsme se s partnerem rozešli. Každý máme svůj byt, každý bydlíme ve svém bytě. Pro začátek mě to docela hodně mrzelo, že jsme se rozešli, protože já partnera stále miluji, i když tedy vlastně nejsme partneři, ale musím zase uznat, že jsme se rozešli v dobrém. Takhle máme každý svůj byt a jsem ráda, že jsme nakonec nezaložili rodinu. Vůbec nevím, jak by to potom probíhalo, nebo že jsme si nevzali na hypotéku byt. To bychom si zase museli nějak půlit a bylo by to velice náročné.